Po třech týdnech závěrem z Peru

August 11th, 2009

Opouštíme vzdušný prostor Peru, a tak je na čase napsat poslední příspěvek a uzavřít blog. O Peru platí to, co jsem napsal o Ekvádoru, krom turistických míst jsme toho moc nepoznali. I když to bylo o poznání lepší: několik málo hodin či dní strávených v neturistických oblastech větších měst utvořilo alespoň malou představu o tom, jaké Peru je. Jedním slovem? Cikánské.

Co se týče atraktivity a zajímavosti navštívených míst, tak pro mě na prvním místě trůní džungle v okolí Iquitosu a s velkým zpožděním pak zbytek navštívených míst. O žádném z nich ale, na rozdíl od Ekvádoru, nemůžu říct, že by zklamalo.

Kontakt a několik málo dalších informací je v sekci O blogu. Stanouš se začíná učit španělsky, žhaví veškeré komunikační linky do Peru a zajímá se o levné podzimní letenky, tak třeba bude někdy pokračovat v psaní místo mě. Díky za pozornost, připomínky jsou vítány. Adios!

San Isidro: počtvrté v Limě

August 10th, 2009

Výlet končí tam, kde začal, v Limě. Dvakrát jsme spali v turistické Miraflores a klubili v Barrancu, naposled spali v rozpadlé Breňe a den strávili ve staré Limě, tentokrát padla volba na San Isidro. Každá čtvrť je městem sama o sobě, taxikáři znají jen jednu, tu svoji, ulice se jmenují stejně, lidé jsou rozdílní, domy vypadají jinak. Vlastně ani nevím, co si o tom myslet. San Isidro je luxusní rezidenčně komerční čtvrt.

Za pár minut odlétáme směrem k Evropě. San Isidro nic zajímavého nenabídlo, a tak jsem den zbytečně proflákal.

Vyspělost země je nepřímo úměrná kvalitě McDonadlů v ní. Když jsem kdysi snídal v jednom v Chicagu, slezli se dovnitř na kávu a levný burger všichni bezdomovci z ulice. V Peru to byla nejluxusnější restaurace, jakou jsem navštívil. Naleštěný pult se zákusky, pultík se zálivkami a omáčkami, oddělení s kávou, bez saka a naleštěných lakýrek jsem byl jen já.

Machete

August 9th, 2009

Mačeta je dvoumetrová šavle, kterou lidé z pralesa používají ke všemu, snad i k čištění zubů. Je doplňkem jejich oděvu. Když jsme našemu průvodci v pralese jeho vzali, rychle vyrobil ze dřeva novou. Já mačetu zvolil jako vhodný suvenýr a adrenalinový sport při jejím převozu přes hranice. Adrenalinové se ukázalo i její shánění na bleším trhu v Iquitosu, ale nechci nikoho odrazovat, zas tak nebezpečné, špinavé a smradlavé to nebylo :)

Poslední den v džungli

August 8th, 2009

Je konec srpna a já relaxuji na balkóně mého amsterdamského apartmá a zpětně dopisuji zážitky z jednoho z nejkrásnějších míst, které jsem na této planetě navštívil. V myšlenkách se vracím do polední siesty v houpací síťce pralesního bungalovu. Na několika málo čtverečních kilometrech v srdci amazonského pralesa bych se dokázal nenudit týdny.

Úmorné vedro v kterém radostně bují malárie, liány, vratká loďka s těžkým dřevěným pádlem, bažina v okolí, gumáky a zpěv tropického ptactva? Někoho vše unudilo už po několika hodinách pobytu. Pro mě byly tři dny na Ucayali patřičným vyvrcholením našeho letního dobrodružství a doufám, že se brzy vrátím.

Ráno jsme vyrazili na loďce pozorovat říční růžové delfíny a na prohlídku domorodé vesnice. Dcera našeho průvodce dnes slaví narozeniny, narodila se mu ve 14 letech. Teď je mu 26 a více potomků zatím nemá. S rodinou bydlí v ubytovně s několika dalšími rodinami a měsíční mzda jej stojí pár korun. Smutný příběh, obzvlášť když nás jeden den zde stojí 50 dolarů každého. Aspoň to pivo jsme mu koupili.

Zamořený Iquitos

August 5th, 2009

Dusno, vlhkost a nesnesitelné horko. Po schůdcích sestupujeme z letadla do největšího městě na světě, které není silnicí spojeno se zbytkem země, Iquitos. Taxík proráží davy motorek a trojkolek, město se dusí pod pokličkou jejich zplodin. Iquitos & Amazonka.

Star Peru nám ukradli jeden den prázdnin, když na letišti v Limě oznámili odložení letu o sedm hodin. Samotný let část vynahradil. Nad horami jsme letěli tak nízko, že se podvozek málem dotýkal vrcholků, mezipřistání kdesi v džungli vypadalo až do poslední chvíle, jako bychom ani neletěli do města, ale měli přistát v korunách stromů.

Stanouš doletí pozdějším letadlem a bude koukat, na letiště posíláme taxikáře s cedulkou. Objednáváme třídenní výlet do džungle. Malaron má všechny vedlejší účinky, jaké si můžete představit. Spánek.

Historické centrum Limy & nuda na večer

August 5th, 2009

Stanouš se s námi nebaví, obletuje svůj objev z posledního víkendu v Limě. Tomáš má v tomhle ohledu smůlu, a tak jsme si včera ve dvou prohlédli historické centrum. Na mě působilo mnohem ošklivěji, než Quito. Domy i infrastruktura je rozbořená, málo co funguje, vládne zmatek. Dva roky staré zemětřesení je pořád hodně vidět.

Přestože je úterý, najít zábavný klub na večer se nám nepodařilo. Jazzový koncert skončil příliš brzy a jediný podnik otevřený po půlnoci připomínal centrum porno herců a “lehké” zábavy. Během večera se k nám přidali dvě turistiky, sestry z Londýna. Už se těším, až po roce uvidím tu svoji. Za týden jsme doma.

Teď odlétáme na několikadenní dobrodružství do srdce amazonského pralesa.

V autobusech

August 3rd, 2009

V každém správném cestopise z jižní ameriky se dočtete o adrenalinovém zážitku jménem cestování autobusem. Povídá se, že existuje celé skryté město někde v amazonském pralese plné řidičů, kteří již nemůžou nikdy na veřejnost, neb sprovodili ze světa několik desítek lidí.

Ale popisovat rozpadlé, nebrzdící a silou vůle fungující krabice železa nemá smysl. Ten pocit, kdy se řítíte z kopce, dvacet centimetrů od obrovské propasti, musíte zažít.

Nás čeká poslední jízda, dvacetihodinovka do Limy. Za celé prázdniny jsme zde strávili alespoň týden čistého času v autobusech a na cestovné padlo největší procento všech nákladů. Je to hodně, ale jinak se nedá, když chcete nakouknout do kusu světa velkého jako půl Evropy během pár týdnů.

Víkend v Cuscu, pomsta místním

August 2nd, 2009

Udála se spousta věcí, o kterých nemůžu napsat. :) Tak třeba o nových potomcích.

Víkend v Cuzcu? Překvapilo muzeum Inků, zbytek jsme dokonale proflákali. V hostelu jsme první návštěvníci po jeho otevření. Máme ho celý pro sebe a jsem si jistý, že si nás budou pamatovat napořád.

Kluby byly přes víkend nacpány jako nikde jinde, hlavně cizinci. Vstupné platili jen místní, spravedlnost existuje. Po delším úsilí se podařilo najít i domorodý klub, Tomáše tam nepustili, protože měl krátké kalhoty, a ve výsledku to stálo stejně za nic.

Holky z Peru jsou hezké jen na první pohled, jinak jsou stejně divné jako ty Ekvádorské, aspoň že ne tak hranatě.

Za chvilku odjíždíme do Limy, Stanouš má ještě teď kocovinu.

Budíček ve 4 a výlet na Machu Picchu

July 31st, 2009

Machu Picchu je bez debat nejoblíbenější památkou Peru a možná celé jižní ameriky. Je to jediné místo, kde potkáváme opravdové Turisty – funí už po patnácti schodech, na krku foťák větší než můj batoh, v jedné ruce stativ, v druhé kýčovitá čepička s nápisem Machu Picchu.

Teď sedíme ve vlaku zpátky směr Cuzco, třicet kilometrů za $60 (amerických), pro studenty $30, pro místní $3. A tak je to všude, ceny jsou dvojí, pro turisty a pro místní, oficiálně praktikováno na turistických místech, neoficiálně pak i v obchodech. Super předražené Maču ale už nic nepřekoná.

Včera jsme vstávali ve 4 ráno, abychom Machu stihli :) Někdo nám nakukal, že před branou musíme být pořádně brzo, abychom se dovnitř dostali. Schody do nebes ignorujeme a jako správní důchodci se necháváme vyvézt autobusem za $7 až nahoru. Kdo přišel ve 2 odpoledne, dostal se dovnitř stejně. Nejatraktivnější místo, kam pouští 400 lidí denně jsme stejně díky vlastní hlouposti prošvihli. Plánovat se občas vyplatí. I tak ve mně Machu Picchu zanechalo zatím nejlepší vzpomínky na Peru. Den zakončilo jihoamerické posvátné pečené morče.

Na cestě do Aguas Calientes

July 30th, 2009

Nejdostupnější cesta na Machu Picchu je předraženým vlakem. Půlku trasy proto absolvujeme po cestě a poslední kousek po kolejích. V plánu byl autobus, ale taxikář, který nás na terminál vezl tak dlouho smlouval, až usmlouval. Začali jsme na 70 solech a skončili okolo 20. Nejsilnější vyjednávací zbraní je mlčení. V důsledku příliš neprodělal, protože jsem v autě nechal foťák. Další obrázky tak budou až se zpožděním.

Nástupní stanice do vlaku byla v Ollantaytambo, která je součástí inckého kulturního dědictví (Svatého údolí) a významnou archeologickou památkou. Konečně se mi na místním trhu podařilo koupit několik vkusných a nekýčovitých suvenýrů.

Aguas Calientes je jedno z nejsmutnějších míst v Peru. Hromada turistů, kteří tudy musí projít, vlaková zastávka a nocležiště pro brzký výstup na Machu jej přetvořili v neslavnou ukázku stinné stránky neustále rostoucího turismu.